Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestné ocenění „Blanický rytíř“ Pavel Hoza, za celoživotní dílo, zejména za významnou literární a kulturní činnost na Podblanicku.

Pedagog, básník a prozaik Mgr. Pavel Hoza se narodil 5. ledna 1964 v obci Slověnice. Po základní škole v Divišově nastoupil v roce 1978 na čtyřleté gymnázium ve Vlašimi. Poté vystudoval Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích se zaměřením na češtinu a dějepis. Po absolvování vysoké školy působil krátce na Základní škole v Krhanicích. V roce 1986 se přestěhoval do Benešova, kde se ve stejném roce vzali s manželkou Věrou, která jej v jeho činnosti aktivně podporuje. Od začátku školního roku 1989 začal Pavel Hoza vyučovat na Gymnáziu Benešov, kde působí dodnes. Za více než 30 let vyučoval několik generací studentů. K jeho žákům se řadí např. historici Radovan Cáder nebo Luboš Velek. Jako středoškolský profesor vyniká svojí pečlivostí a širokým přehledem, který se svým studentům snaží předávat.

Širší veřejnost jej zná především jako spisovatele a básníka. Jeho první texty začaly vznikat již během studií na střední škole. Z regionálních periodik přispíval do Benešovského kalendáře, dále např. do Jiskry nebo Benešovského deníku. Psaní básní do Benešovského kalendáře inicioval Erich Renner, konkrétně se jednalo o sérii textů vážících se k měsícům v roce. Nejen tyto texty následně vyšly v Hozově knižním debutu v roce 1995 v básnické sbírce Archeologie svědomí. O rok později následovala autobiografická kniha Kámen a voda, kde se vrací ve svých vzpomínkách k svému dětství prožitému ve Slověnicích. Další básnické sbírky vyšly v letech 1998 Kam vedou stopy, 2001 Andělé stromů a 2008 Uloupená duše. Pavel Hoza postupně přesáhl regionální význam, psal např. pro časopis Souvislosti nebo pro Český rozhlas Vltava připravil a namluvil téměř třicet esejů, které vyšly knižně v roce 2022 pod názvem Neviditelný člověk: Eseje a portréty. Nejrozsáhlejším textem této knihy je esejistický portrét Vyhasnout jako milíř v lese věnovaný osobnosti a dílu básníka Vladimíra Janovce, který je rovněž spojen s regionem Podblanicka.

Kromě vlastní tvorby organizuje autorská čtení dalších spisovatelů, studentů benešovského gymnázia nebo jiné literární pořady, ty se konají v současné době v Café na slovíčko. V roce 2016 založil Benešovský literární festival, který se již stal pevnou součástí kulturního života ve městě a probíhá vždy v březnu a dubnu. V roce 2023 proběhl již osmý Literární večer na zámku v Třebešicích u Divišova, který Pavel Hoza rovněž organizuje. Původně nabídl novým majitelům zámku, že uspořádá jednorázovou akci s cílem podpořit obnovu zámku. Událost ovšem měla takový úspěch, že se z ní stala každoroční tradice.

Kromě literární činnosti se Pavel Hoza věnuje i svému druhému vystudovanému oboru – historii. Ačkoliv tímto směrem vydal „pouze“ dvě knihy, tak možná o to více stojí za to je ocenit. K historii jej přivedla paní učitelka Doležalová v Divišově, rovněž měl rád vyprávění svého otce a prarodičů. V roce 2005 vyšla kniha Slověnice, dějinný příběh malé obce na Podblanicku, a to jako samostatná příloha časopisu Pod Blaníkem. Historici si dovedou dobře představit, jak muselo být pro autora náročné nalézt a sestavit všechna fakta dohromady. Zejména u takto malé obce, u kterých se obecně informace skládají velmi pomalu, a to po malých „střípkách“. Navíc pokud se autor věnuje celé historii obce a nezaměřuje se pouze na určité časové období. Druhou knihou věnující se historii je Benešov na přelomu milénia: (1998–2013) z roku 2015, ve které reflektuje nejnovější dějiny Benešova. Pavel Hoza se rovněž podílel na dílech Ivany Preislerové Vlašim nejen ve 20. století a Domašín v době občanské, a to hlavně jako korektor.

O jeho niterném vztahu k regionu a rodné vesnici asi nejlépe svědčí citát z jeho práce Slověnice – dějinný příběh malé obce na Podblanicku: „Kdykoliv se vracím se do Slověnic, ať už zimní cestou přes Divišov, anebo tou letní přes Bílkovice, uvědomuji si, že jsem odtud vlastně nikdy neodešel. Řadu let žiji sice jinde, ale nikdy jsem nedokázal překonat pás polí a kopců obklopující vesnici, jen zdánlivě ztracenou uprostřed lesů a drobných hor…“